18 zajímavostí o knihách Terezy Barvíkové
- Něco si přej! byla má úplně první kniha, a když jsem ji dopsala bylo mi 20 let.
- Volné pokračování s názvem Přej si znovu! jsem dokončila ještě tentýž rok.
- Knihu Něco si přej! jsem napsala jako dárek pro bratra k jeho osmnáctým narozeninám.
- Můj přítel, který v té době ještě nebyl mým přítelem, přečetl první díl během cesty vlakem. Jeli jsme z Prahy z karaoke.
- Některé události, na které Ellie vzpomíná, jsou inspirované skutečností. Například jsem opravdu od babičky na Vánoce dostala batoh pro psa, dovezla nám z lázní mýdlo a myslela si, že nám veze delikatesu, pokazila jsem zámek a museli jsme tahat psa z venku oknem nebo u nás na ulici vážně létají krýgly vzduchem (ale nehází je mí rodiče, tedy zatím).
- Když jsem měla první autorské čtení, mí kamarádi z Brna z vysoké školy přijeli a já si pro ně připravila překvapení v podobě čtení dialogu – Ellie četl jeden kamarád s dlouhými vlasy a Olivera druhý kamarád s dlouhými vlasy. Všichni tři (včetně vypravěče) mě měli chuť zabít – za odměnu mi dovezli kaktus.
- Můj bratr si ještě nepřečetl druhý díl, protože on čte pouze po večerech. Většinou však večer hraje tak dlouho na počítači, že jde pak rovnou spát…
- Nebaví mě číst jednu knihu vícekrát, takže revize mých knih mě vážně ubíjí.
- Většinu rukopisu (hlavně první knihy) jsem napsala v autobusu (dojíždím do Brna do školy).
- Na obálce prvního dílu pózuje můj bratr – když si měl obléct triko s logem supermana, těžce protestoval, protože mu bylo velké, a byl moc rád, že jsem nechtěla, aby mu šlo vidět do obličeje.
- V životě jsem neviděla mého otce číst knihu (ani ji snad otevřít, či na nějakou vůbec sáhnout) – až tu moji.
- K napsání knihy mě inspiroval kamarád. Kdybych neviděla, že to dokázal, sama bych si na to netroufla.
- Jsem netrpělivá, proto je první díl tak krátký – netrpělivost je zároveň jednou z mých nejhorších vlastností, stejně jako zvědavost a naivita.
- První vydání knihy Něco si přej! jsem si platila nejdřív z vlastních finančních prostředků. Mí rodiče mi ale peníze vrátili, protože bratrova záliba – hokej dost stojí a připadalo jim to nespravedlivé. Naštěstí tohle vydání mi umožnil Miroslav Tomšů (za nakladatelství Monument) a já jsem moc vděčná.
- Někdo mi řekl, že se mé postavy nechovají na svůj věk (chovají se moc dětinsky). No, to asi ani 80% lidí, které znám, mně ale nepřijde, že by to bylo špatné (a kdo vůbec určuje, jak se máme v jakém věku chovat?).
- Obálky knih jsem fotila s mou nejlepší kamarádkou (ani jedna nejsme fotografka) a nejsou ani trochu upravené.
- Na mém autorském čtení (kde jsem četla ukázku z prvního dílu) sdělil kamarád mé matce, že má stejný vzor na trenkách, jako má ona na kalhotách. Nakonec jsme zjistili, že nebyl stejný…
- Když jsem se ptala kamarádů, jestli už přečetli moji knihu, dost často jsem slýchala: „Ne. Ale moje mamka už ji četla.“