18 zajímavostí o knihách Terezy Barvíkové

  1. Něco si přej! byla má úplně první kniha, a když jsem ji dopsala bylo mi 20 let.
  2. Volné pokračování s názvem Přej si znovu! jsem dokončila ještě tentýž rok.
  3. Knihu Něco si přej! jsem napsala jako dárek pro bratra k jeho osmnáctým narozeninám.
  4. Můj přítel, který v té době ještě nebyl mým přítelem, přečetl první díl během cesty vlakem. Jeli jsme z Prahy z karaoke.
  5. Některé události, na které Ellie vzpomíná, jsou inspirované skutečností. Například jsem opravdu od babičky na Vánoce dostala batoh pro psa, dovezla nám z lázní mýdlo a myslela si, že nám veze delikatesu, pokazila jsem zámek a museli jsme tahat psa z venku oknem nebo u nás na ulici vážně létají krýgly vzduchem (ale nehází je mí rodiče, tedy zatím).
  6. Když jsem měla první autorské čtení, mí kamarádi z Brna z vysoké školy přijeli a já si pro ně připravila překvapení v podobě čtení dialogu – Ellie četl jeden kamarád s dlouhými vlasy a Olivera druhý kamarád s dlouhými vlasy. Všichni tři (včetně vypravěče) mě měli chuť zabít – za odměnu mi dovezli kaktus.
  7. Můj bratr si ještě nepřečetl druhý díl, protože on čte pouze po večerech. Většinou však večer hraje tak dlouho na počítači, že jde pak rovnou spát…
  8. Nebaví mě číst jednu knihu vícekrát, takže revize mých knih mě vážně ubíjí.
  9. Většinu rukopisu (hlavně první knihy) jsem napsala v autobusu (dojíždím do Brna do školy).
  10. Na obálce prvního dílu pózuje můj bratr – když si měl obléct triko s logem supermana, těžce protestoval, protože mu bylo velké, a byl moc rád, že jsem nechtěla, aby mu šlo vidět do obličeje.
  11. V životě jsem neviděla mého otce číst knihu (ani ji snad otevřít, či na nějakou vůbec sáhnout) – až tu moji.
  12. K napsání knihy mě inspiroval kamarád. Kdybych neviděla, že to dokázal, sama bych si na to netroufla.
  13. Jsem netrpělivá, proto je první díl tak krátký – netrpělivost je zároveň jednou z mých nejhorších vlastností, stejně jako zvědavost a naivita.
  14. První vydání knihy Něco si přej! jsem si platila nejdřív z vlastních finančních prostředků. Mí rodiče mi ale peníze vrátili, protože bratrova záliba – hokej dost stojí a připadalo jim to nespravedlivé. Naštěstí tohle vydání mi umožnil Miroslav Tomšů (za nakladatelství Monument) a já jsem moc vděčná.
  15. Někdo mi řekl, že se mé postavy nechovají na svůj věk (chovají se moc dětinsky). No, to asi ani 80% lidí, které znám, mně ale nepřijde, že by to bylo špatné (a kdo vůbec určuje, jak se máme v jakém věku chovat?).
  16. Obálky knih jsem fotila s mou nejlepší kamarádkou (ani jedna nejsme fotografka) a nejsou ani trochu upravené.
  17. Na mém autorském čtení (kde jsem četla ukázku z prvního dílu) sdělil kamarád mé matce, že má stejný vzor na trenkách, jako má ona na kalhotách. Nakonec jsme zjistili, že nebyl stejný…
  18. Když jsem se ptala kamarádů, jestli už přečetli moji knihu, dost často jsem slýchala: „Ne. Ale moje mamka už ji četla.“