Není zvykem recenzovat reedice, byť více či méně pozměněné, natož u žánru pořád ještě leckým považovaného za nehodný vážné kritické pozornosti. Navíc se o detektivkách obtížně píše, protože nesmíme ani naznačovat rozuzlení, a to ani u detektivních příběhů napsaných tak dobře, že je požitek je číst, i když jsme mrkli na konec a víme už, kdo je vrah.
A to je případ příběhů Pavla Jansy, jemuž nyní vyšla údajně jeho derniéra (nevěřím, že už vskutku nebude psát) TENKRÁT V OLOMOUCI (Miroslav Tomšů-nakladatelství Monument, Slušovice 2017; obálka, grafika a sazba M. Tomšů).
Na rozdíl od neseriózních reedic s novým názvem, ale jinak žádným tvůrčím činem nedotčených čteme na zadní desce (zatím) poslední knihy Jansovy, že jde o zevrubné přepracování jeho „starých (spíš tedy prastarých) textů Gaudeamus a Účtování. Románový příběh teď dokonce i končí úplně jinak.“
A to je dobrý důvod podívat se na příčiny hned dvojího přepracování jednoho příběhu.
Jansa je autor ze staré dobré detektivní školy od Poea přes Doyla, Chestertona, Simenona a americké drsňáky až po Larssona, u nás od Čapka a Vachka až po Erbena, Václava Erbena. Klasická detektivka se od detektivky postmoderní liší hlavně tím, že vypráví nejen činy (zločiny i činy zločiny odhalující a usvědčující), ale i příčiny obojích činů. Postmoderní „detektivka“ si často vystačí už jen s činy, jimiž, co nejbrutálnějšími, oslňuje, ohromuje a ochromuje čtenáře, ve filmové a televizní verzi zcela ohlušuje ohlupujícím randálem, a to v terorizujícím tempu, v němž na prodlení u příčin nemá čtenář, divák, posluchač čas a nedovídá se téměř nic o složitějších motivech a důmyslu pachatelů ani o vtipu a důvtipu jejich protivníků, vybavených zato nejpochybnějším „právem“, právem zabíjet.
První verzi příběhu vydalo olomoucké nakladatelství Epava roku 1999 pod ironickým názvem Gaudeamus. Ze zadní desky se dovídáme: „Na provinční české univerzitě se koná lékařský kongres; setkávají se zde značně bizarní figurky – jeden poněkud záhadný muž z Vídně, sexbomba Marika, americký krajan, koktavý profesůrek, děkan, místní plejboj, odkvétající nymfomanka, krásná studentka. / Ze spleti žabomyších intrik se vynořuje i starý přízrak viny a trestu. A taky otázky, jež provokují…“
Druhá verze vyšla po sedmi letech v nakladatelství Šulc-Švarc (Praha 2006), přejmenovaná na Účtování a bez upozornění, že jde o přepracované Gaudeamus. Zadní deska informuje: (…) „Svižně napsaný román ze současnosti otevírá čtenářům zákulisí vědeckých kongresů, ukazuje, jak probíhají obchody s biotechnologiemi, proniká do tajného života univerzitních funkcionářů i politiků, předvádí směšnost ceremonií, politických kariér a žabomyších intrik, které z otázky viny a trestu dělají frašku. Hrdinové románu jednak bilancují svoje životy, jednak účtují s protivníky i sami se sebou a hlavně se snaží skrýt vlastní trapné poklesky a pootočit choulostivou pravdu. Pavel Jansa nešetří humorem a ironií (…). Z plejády rozmanitých hrdinů dopadne účtování dobře jen pro dvě postavy (…).“
Resumé fabule i obsazení by se dalo klidně použít i pro třetí verzi a její málo pozorný čtenář by mohl zapochybovat, že román Tenkrát v Olomouci je opravdu zevrubným přepracováním předešlých verzí. Pravda, hlavním dějištěm v románu Gaudeamus byl fiktivní Klajnštat, ale Jansa už v úvodu k němu vyslovil jméno Olomouc („řada čtenářů bude chtít za Klajnštat rovnou dosadit Olomouc“) a upozornil na reálie jasně ukazující k Olomouci, ale tvrdil, že jedním z pramenů pro přejmenování mu byl výrok slavného německého lékaře (jemuž se v Olomouci nelíbilo a město charakterizoval jako Kleinstadt bei Brünn), a zdůraznil, že románová univerzita K. Havlíčka Borovského není olomoucká Univerzita Palackého a bylo by „tím spíš pošetilé zkoumat autenticitu protagonistů příběhu“. Což lišák autor ihned vlastně dementuje: „Pokud vám však nepříliš sympatičtí vymyšlení lidé a jejich nepříliš sympatický fiktivní příběh někoho připomenou, tím lépe.“ A ještě vyzývavě dodává k svému obrannému tvrzení, že jde o fikci: „Všichni psavci se odjakživa bijí v prsa a neskromně hrdě se hlásí ke slovům velikého Hemingwaye, jenž prý pravil, že spisovatelovým řemeslem je mluvit pravdu.“
Co vypadá jako zaštítění před případnými žalobami na ochranu osobní cti provinčních vykuků, podlců, šíbrů, z nichž někteří se umí prosadit i v Praze, je ve skutečnosti těžkou obžalobou poměrů, které umožňují tak nehoráznou beztrestnost darebákům a zločincům, že protagonista příběhu, jejich oběť, nabude přesvědčení, že mu nezbývá než vzít spravedlnost do vlastních rukou. To je pro všecky tři verze společné.
A jsme u příčin činů. Už v Účtování Jansa vyvinil Mariku z úkladné vraždy, které se dopustila, když v Gaudeamus vsunula smrtící tabletku do úst svého odporného šéfa, všemocného děkana a senátora, zbohatnuvšího jako dovozce smrtících drog. V Účtování jen smrtící tabletku tomu zločinci přistrčila, aby si ji sám vyloupl a strčil do úst („ať si ten arogantní darebák poslouží sám“), navíc tak učinila v sebeobraně, vytáhl na ni revolver. Takto „očištěnou“ Mariku si může hlavní hrdina a radostný mstitel vzít v Účtování za ženu. – V románě Tenkrát v Olomouci, který skutečně „končí úplně jinak“, nejde vůbec o to, že neuvěřitelné Pňovice z Gaudeamus (v reálných Pňovicích na Olomoucku není žádný sráz, kde by si mohl darebák zlomit vaz) se změnily na Lhotku, cestou k níž lze spadnout do propasti. Jako v obou předešlých verzích spravedlivý mstitel Steffl i v románě Tenkrát v Olomouci narafičil pomstu jako „dokonalý zločin“; aby se darebák hnaný svou chlípností zabil sám. Dokončení rafinovaně promyšleného vražedného plánu potrestání vzala do své režie sama nebesa; i ona si zřejmě velkého sympaťáka mstitele zamilovala natolik, že se darebák nezabije v nachystané pasti, ale svou vinou už na kruhovém objezdu, kde se odbočuje k superkarketu Globus a kde se svou vražedně rychlou jízdou smutně „vyznamenala“ jistá pitvořící se slavná herečka… (což, dodejme, na Olomoucku ví každý). Román už neuzavírá skvělá první parodie na kýč (Steffl a Marika zjistí, že čáry jejich dlaní jsou stejné, a dají se dohromady), ale polepšená luxusní call-girl Marika spojí svůj osud s náhle polepšeným zkrachovalým politikem, který se dá na žurnalistiku. Čerstvě (domněle) vyviněný stárnoucí Steffl je dokonce odměněn: uchýlí se k němu mladičká krasavice, zklamaná „notorickým kurevníkem“ a „patologickým lhářem.“ Steffl „možná v životě nepotkal hezčí holku“. Laciný happy end? „Není už žádný mladík (…) Nechme to koňovi. Zatím. Však uvidíme.“
No ano, tomu se říká vrcholné umění významuplné parodie.
PhDr. Milan Blahynka, CSc.