Pokud se chceme nechat unášet na verších syrových emocí, jasnou volbou by měla být sbírka básní Procházky po Jelení od Marka Řezanky. Ve svých básních odhaluje své pocity a dojmy z různých témat, na která touto formou reaguje a snaží se nám nastínit svůj názor a postoj. Prakticky z každého verše – slova – vycítíme, co si autor myslí. Je to ale dobře?
Název: Procházky po Jelení
Autor: Marek Řezanka
Nakladatelství: Monument
Rok vydání: 2016
Marek Řezanka byl jednou velkou neznámou. Poměrně mladý český poeta (1980) se ovšem nebojí zabývat prakticky žádným tématem. To se ukazuje na básních z prostředí Osvětimi, přičemž však do kontrastu se smrtí často klade naději, lásku a radost z obyčejných všedních radostí, což je zřejmě to, co museli v koncentračních táborech cítit.
Syrové strohé verše sepsané v ‚rozházeném‘ stylu nemusí vždy sednout každému. Občas může trvat, než pochopíme, co nám tím autor vlastně chce říct, ale vždy se nakonec najdete.
Nejenom, že z básní přímo dýchá autorův cit a názor, ale zároveň verše snadno nejednoho donutí se nad tím zamyslet. Například:
(K nezapomnění, s. 6)
Zrovna v této části básni je slyšitelná neskutečná bolest a strach z toho, co bude. A také to, co někdo dané osobě provedl. Pokud je duše v tomto stavu, zřejmě jí někdo musel neskutečně zranit, což na nás přímo dýchá…
Podobně na tom je úsek ze stejné básně:
Kromě těchto silných emocí a jasně se rýsujících emocí jsou zde také krásné ilustrace od Jiřího Staňka.
Bohužel se i zde najdou zápory. Chápu, že šlo o záměr, ovšem mně neskutečně vadily názvy v podobě posledního verše. V druhé části sbírky, Balady jeleňské, se toto objevuje v každé básni.
Např: báseň se jmenuje Krev se drží vedle těla a má čtyři části, přičemž u všech je poslední verš Krev se drží vedle těla. Chápu, že šlo o záměr a nejspíš to mělo účel, ale mě to neskutečně rozčilovalo.
(Nezmizí ani po smrti, s. 13)
(Dodnes nemohu spát, s. 10)
Bohužel, dalším oči trhajícím problémem byly některé neladící verše a skladba slov za sebou, případně občasné používání cizích (a naprosto nehodících se) slov, které dehonestovaly text.
Co osobně mně vadilo bylo například: v očích má škraloup mléka (Zavolá, že nic nenamítá, s. 16); koupe se každé ráno (Ukrytá v prokletí, s. 8); posprejované oči (Dodnes nemohu spát, s. 10).
I přes zápory, které se zdají vůči celkovému dojmu dosti nevýrazné a minimální, je určitě tato sbírka to, po čem by každý poeta měl sáhnout. Doporučit se určitě dá i těm neméně „zkušeným“ čtenářům básní, jelikož zde nenajdeme nic těžkého na pochopení a dá se dost dobře mezi řádky číst.
Celkem 8,5/10
Barbora Kůtová