Text nazvaný Tenkrát v Olomouci není zprávou o tom, co se přihodilo v jednom moravském městě. Je to román, nic víc, nic míň. Fiktivní příběh fiktivních hrdinů, které autor na způsob loutkáře povodí po jevišti, aby ukázal, jak skrze jejich osudy vidí lidi i svět v zemi, kde je nám dáno žít. „Omamně voní škrtič i dusič, byliny Bohemie…“ Náš kousek střední Evropy, přestože měl už ve středověku státní právo, patří každou chvíli někomu jinému a jmenuje se nějak jinak.

Příběh se odehrává několik let po výměně starých šašků za šašky nové, které říkali revoluce. Ale „někdo nás podved, bratříčku, snad ten pán tam na náměstí…“ Začíná lékařský kongres, od něhož si každá z románových postav něco slibuje. Když se role věhlasného vědátora ujme bodrý hostinský, je zdánlivě o zábavu postaráno. Ale vedle humoru, satiry a ironie je tu i „smutek, stesk a úzkost z života i smrti“. Taky problém viny a trestu a trauma z rozchodu s rodnou zemí. I české bludy a mýty. „Nesamozřejmost existence malého národa“. A všudypřítomná erotika.

Ústřední zápletka se objevila už v novele Gaudeamus (Epava 1999), z níž za sedm roků povstal románový propletenec Účtování (Šulc a spol. 2006). Po dalších jedenácti letech (2017) autor své puzzle přeskládal ještě jednou. Sám možná tak úplně neví proč, ale učinil tak důkladně. Škrtal, přepisoval a dopisoval, osekával zavádějící odbočky i vedlejší dějové linie, tu a tam pozměnil i charaktery postav. A děj začal najednou odsypávat. A úplně jinak skončil. I proto ten nový název…

Ukázka na webu Literárních novin