Zatímco mnohým paním a dívkám stačí, aby byly odbornicemi na chlapy (vlastní i cizí), bývají mezi našimi muži experti prakticky na všechno – od fotbalu až po covid. Toho si byl určitě vědom i Pavel Jansa, který svůj soubor zbrusu nových povídek, sepsaný během pandemického roku 2020, nazval dosud neexistujícím, ale asi všem srozumitelným slovem – Covídky.

Za vznik všech jeho vtipných vyprávění vděčíme opakovaným lockdownům, přičemž některé z nich jsou – jak patrno – covidovou pandémií inspirovány přímo. Ve všech poznáváme lidi, které denně vídáme kolem sebe, všechny podávají obraz lidského usilování, ale i iluzí a taky bezmoci a marnosti tváří tvář všudypřítomné smrti…

Jansa se tématicky neomezuje se jenom na náš český svět. Jednu „covídku“ třeba vypráví krajan, který se po letech vrátil do rodné země, a další je zase dialogem českého dědečka s americkým vnukem… Na tapetě jsou pochopitelně naše hříchy i nectnosti, to, jak se vidíme sami, i jak nás vidí okolí, problémy manželské i mimomanželské, a tu a tam probleskne i obava o osud světa, který – jak se zdá – v dnešní podobě nemá šanci přežít. Ani toto poučení z Jansových příběhů nelze rozhodně pominout. Lze říci, že v Covídkách si může každý najít podle svého. Někdo v nich víc ocení humor a odlehčenou zábavu, jiný naopak vychutná spíš jejich nostalgii a poučenou moudrost.